Pozvolná smrt okrajových regionů (na příkladu jihozápadní Moravy)

15. 2. 2012 v 17:39, PhDr. Jiří Kacetl

Je smutné sledovat dvaadvacet let po Sametové revoluci, jak region jihozápadní Moravy se Znojmem jako přirozeným a historickým centrem mizí z dopravní i správní mapy republiky. Před první světovou válkou to byl slibně se rozvíjející a prosperující kout země se silnou gravitací k blízké Vídni na hlavní železniční trase, tzv. Severozápadní dráze, do Čech a dále do Saska. Po roce 1918 a zejména po roce 1945 se však z regionu stala periferie Československa se všemi negativními důsledky.

Ani po návratu demokratického zřízení se však situace nezlepšila. Centralistické kroky z 90. let a krajské zřízení vedou k ještě horšímu postavení jihozápadní Moravy v rámci českého státu.

Dovolím si zrekapitulovat zásadní momenty výše naznačeného negativního kursu. Vznikem první republiky a nastolením přísných celních hranic vůči nově vzniklé „nepřátelské“ Rakouské republice přišlo Znojemsko (jeho vyhlášené zemědělství a navazující zpracovatelský průmysl) o zhruba dvě třetiny svých dosavadních odbytišť. Náhradu za ně si zdejší lidé museli hledat velmi dlouho a ne úplně se jim to podařilo, protože v 30. letech ochromila většinu Evropy hluboká hospodářská krize. Dálková nákladní i osobní přeprava mezi Rakouskem a Čechami byla cíleně po roce 1920 přesměrována na rovnější, avšak mnohem delší trať přes Břeclav. Po druhé světové válce došlo k drastické etnické proměně, kdy bylo vyhnáno či odsunuto majoritní německy hovořící obyvatelstvo a region doplněn méně podnikavými novousedlíky z chudých oblastí vnitrozemí a z jihovýchodní Evropy. Brzy na to komunistická garnitura obehnala jižní pomezí regionu ostnatým drátem. V celé republice bylo roku 1949 zlikvidováno staletí fungující zemské zřízení a nahrazeno neživotnými kraji, které nerespektovaly přirozené spádové poměry a vazby mezi mikroregiony. Centrálně řízené hospodářství a znárodněné podniky sice papírově zaměstnaly „všechny“ obyvatele, byla to ale chudá náplast za nesvobodu a útlak.

Otevření hranic po roce 1989 dávalo slibné naděje, že z periferie na konci světa se stane opět živoucí oblast profitující z výměny pracovních sil a zboží mezi jižní Moravou a Dolním Rakouskem. Ukázalo se však, že železná opona a jazyková bariéra zapustila v myslích obyvatel na obou stranách hranice hlubší kořeny, než by se mohlo očekávat. Dlouhodobá absence silných místních elit (jejich odliv do center státu – Prahy a Brna) má dodnes za následek, že o zdejší kout se centralisticky řízený stát nezajímá. Praha je prostě daleko. Okresy – nejpřirozenější a od zrušení středověkých panství v půli 19. století testem času osvědčené nejnižší jednotky státní správy – byly roku 2002 bohužel uspěchaným rozhodnutím pražského parlamentu zrušeny a jejich pravomoci rozděleny mezi obce a nově resuscitované  kraje, které se až příliš podobají těm z Gottwaldovy éry. Znojemsko a Moravskobudějovicko, historicky propojené a spádové mikroregiony, tak byly opět rozděleny nesmyslnou administrativní hranicí, která se nyní každým rokem ukazuje čím dále více pro regionální rozvoj kontraproduktivní a nesnesitelnou. Za uplynulých více než deset let existence krajů je zřejmé, že správa věcí veřejných na regionální úrovni se řadovému občanovi v žádném ohledu nepřiblížila, naopak prokazatelně vzdálila. Jak Brno, tak i Jihlava, úřednicky nabobtnalá a četnými lobbisty ovládaná krajská centra, si hlídají své vlastní zájmy a na periferní mikroregiony, mnohdy až sto kilometrů vzdálené, nemají ochotu (mnohdy ani erudici) dohlédnout. Krajská města vzhledem i k vzájemné řevnivosti mezi sebou v otázce periferií nespolupracují, jejich relativní malost (pochopitelně s výjimkou Brna) z nich může stěží činit významné partnery při širší evropské přeshraniční spolupráci. Samotné obce a města pak nemají dle platné legislativy žádné účinné nástroje na řešení problémů svého regionu jako celku.

Do umírajících regionů se investoři logicky nehrnou. Investor potřebuje pružnou odezvu a pobídky od místně znalé státní správy (ta nyní neexistuje); potřebuje také kvalitní dopravní komunikace (o tom více v mém dalším příspěvku) a kvalifikovanou pracovní sílu. Jihozápadní Morava vsází již dlouho na cestovní ruch (historická města Znojmo a Jemnice, Národní park Podyjí, vinařské stezky, agroturistika, Vranovská přehrada, hrady a zámky Podyjí), ani ten však nebude nikdy kvést, pokud region nebude mít vlastní správu a bude řízen ze vzdálených a ignorujících center.

Tolik poněkud pesimistický rozbor stávající situace. Co nás zde čeká? Letos proběhnou krajské volby. Jsem velmi zvědav, s jakými programy se politická uskupení vytasí. Pokud to budou témata celostátní (a to lze očekávat), bude to jen další a solidní důkaz o naprosté zbytečnosti krajů. Podle mého názoru je potřeba kraje zrušit a navrátit se k štíhlým okresům z doby před rokem 1949 s přirozenými (a ne z vrchu nadirigovanými) regionálními centry včetně obnovy zemského zřízení (Praha hl. m., Čechy, Morava+Slezsko). V tom vidím slibnou novou šanci pro jihozápadní Moravu. A nejen pro ni.