V letech 2009–2010 byl péčí města Znojma restaurován Kopalův pomník z roku 1853 na Komenského (do roku 1919 Kopalově) náměstí. Úhledný klasicistní obelisk se podařilo přiblížit jeho původnímu vzezření i určení. Na zásah místní nevelké, nicméně hlasité skupinky českých nacionalistů se však dlouhou dobu nedařilo vrátit na pomník původní nápisy. Stalo se tak teprve před dvěma roky, na podzim 2021. Kdo byl Karel Kopal, že jeho připomínka dokázala ještě nedávno probouzet takové vášně?
Karel Kopal se narodil roku 1788 ve Ctidružicích na Horním statku královského města Znojma. Otec a děd zastávali na znojemské radnici vysoké úřední funkce, mladý Karel se však rozhodl vydat na vojenskou dráhu. Již jako mladík prošel ohněm bojů koaličních válek proti Francii a vystudoval kadetní školu v Terezíně. Poté působil jako důstojník v oddílech polních myslivců po českých zemích. Roku 1836 byl již s hodností majora převelen do Chorvatska, kde si jej místní coby posádkového velitele pro jeho skromnost a srdečnost velmi oblíbili. Vyznamenán prostým šlechtickým titulem pak prošel dalšími štacemi ve Štýrsku a Tyrolsku a roku 1846 již s hodností plukovníka byl postaven do čela 10. praporu polních myslivců v severoitalském Milánu. Bylo to však již v době, kdy tu vzrůstalo napětí proti vládě ve Vídni, jež v březnu 1848 explodovalo v povstání po celé Lombardii. Při ústupu našich vojsk pod velením maršála Radeckého do Benátska se Kopal vyznamenal statečnou obranou proti velké přesile u Santa Lucie v blízkosti Verony (6. 5. 1848), což císař Ferdinand ocenil udělením Leopoldova řádu. U Vicenzy (10. 6.) pak Kopal zaskočil nepřítele vpádem na nejméně očekávaném místě, čímž spustil vítěznou ofenzívu celé Radeckého armády. Byl však při tom vážně zraněn, levá ruka mu musela být amputována a o týden později skonal. V listopadu 1848 byl Karel Kopal za rozhodující podíl na vítězství u Vicenzy vyznamenán in memoriam nejvyšší poctou – Vojenským řádem Marie Terezie.
S myšlenkou vybudování pomníku přišli Kopalovi přátelé z jeho jihomoravského rodiště již v srpnu 1848. Založili zvláštní komitét, jehož nejaktivnější člen, vídeňský obchodník a rodák ze Znojma Matyáš Elsinger, úspěšně agitoval pro ideu pomníku mezi Vídeňany a výrazně tak rozšířil okruh dárců. Mezi donátory byli i maršál Radecký nebo odstoupivší císař Ferdinand a jeho bratr arcivévoda František Karel, otec vládnoucího císaře Františka Josefa I. Peníze také zaslalo přístavní město Rijeka, kde Kopal kdysi působil. S městskou samosprávou ve Znojmě bylo dohodnuto důstojné umístění pomníku před Císařskou bránou, kam se sbíhaly dvě městské aleje. Vídeňský architekt Paul Sprenger, známý mimochodem i jako projektant přestavby východního křídla staroměstské radnice v Praze, vypracoval plány obelisku. Bronzové prvky, na jejichž odlití byl použit materiál z ukořistěných piemontských kanónů, navrhl a vymodeloval proslulý Anton Dominik Fernkorn, který je například autorem sochy arcivévody Karla ve vídeňském Hofburku nebo pomníku bána Jelačiće v Záhřebu.
Stavební práce na pomníku probíhaly v letech 1851–1853. Padesát tun žuly z kamenolomu u Studené bylo opracováno a sestaveno kamenickým mistrem Matyášem Novotným ze Znojma. Na schodišťový podstavec byl posazen masivní kvádr s datací, ozdobený na vrchu bronzovým kordonem. Na této základně pak spočinul samotný obelisk s pamětními nápisy, které v českém překladu zní: „Hrdinovi od Santa Lucie a Vicenzy, Karlovi von Kopalovi / C.k. plukovníkovi 10. praporu polních myslivců, rytíři vojenského řádu Marie Terezie a rakouského Leopoldova řádu, patricijovi Rijeky a Bakaru / Narozenému 3. února 1788 ve Ctidružicích / Zemřelému na zranění zasazená nepřítelem 17. června 1848“. Nad nápisy byly přibity bronzové reliéfy znázorňující vavříny opředenou výzbroj a výstroj polních myslivců. Samotný vrcholek obelisku zkrášlila bronzová plastika římské bohyně Viktorie (Niké) na leštěné kouli a držící nad hlavou vavřínový věnec vítězství.
Slavnostní den odhalení dvanáct metrů vysokého pomníku nastal přesně před 170 roky, 16. října 1853, a zúčastnily se jej zástupy místních obyvatel, vojska a urozených hostů. Celkové náklady představovaly 9.011 zlatých. Nepoužitý zbytek sbírky (1.083 zl.) byl převeden do nové Kopalovy nadace pro válečné invalidy a na vydání pamětních medailí.
Pád monarchie a vznik republiky radikálně změnily politickou a národnostní situaci ve Znojmě. Pomník vojenského hrdiny vnímali čeští novousedlíci jako symbol starého režimu a roku 1922 na schůzi městské rady vznesli požadavek na jeho úplnou likvidaci. Starousedlíci k návrhu vesměs mlčeli, zatímco znojemští Němci připomínali, že Karel Kopal byl Čech, a že tudíž pomník není symbolem „rakouského útlaku“. Památkový úřad naštěstí likvidaci nepovolil. Díky obhajobě z pera uznávaného znojemského muzejního kustoda Vrbky se nakonec na jaře 1923 podařilo dosáhnout kompromisu: Fernkornova socha Viktorie (podle národovců „habsburský anděl“) byla sice zachráněna, nápisy však byly ze stěn obelisku kutnohorským kameníkem Vočkou odsekány a vojenské bronzové atributy sejmuty. Na spodním kvádru zato přibyly čtyři bronzové emblémy zemí nové republiky a reliéf legionářské helmice. Vznikl tak „Pomník 28. října“. Pro staré Znojmáky to byl však stále „pomník na Kopalplacu“. Zajímavé bylo, že i svátek výročí republiky (28. říjen) byl nakonec slaven ve Znojmě jinde.
Po připojení Znojma k hitlerovské říši na počátku října 1938 byl pomník opět „očesán“, tentokrát o všechny československé symboly. K uvažované rehabilitaci však nedošlo, neboť vzpomínka na česky hovořícího c. k. plukovníka nebyla z hlediska Třetí říše žádoucí. Pomník tak až do nedávné doby přežíval v holé, „anonymní“ podobě.
Dějinné osudy Kopalova pomníku ve Znojmě svědčí o dějinných a názorových turbulencích 20. století. Společně si proto přejme, aby budoucnost byla k této prvotřídní znojemské památce shovívavější.
